Dějiny a historie Chorvatska

Pravěk a antika - Středověk a novověk - Jugoslávie a boj za nezávislost Chorvatska - Současnost Chorvatska

Pravěk a antika

Nejstarší dochovalé pozůstatky lidského osídlení jsou staré více jak 100.000 let a byly nalezeny na počátku 20.století v jeskyni u města Krapina. Lidské ostatky a kamenné nástroje z mladší doby kamenné byly odkryty v jeskyních nedaleko Rijeky a na ostrově Hvar. Asi 6.000 let př.n.l. osídlil oblast dnešního Chorvatska kmen Ylyrů, který zde dominoval až do 6. století př.n.l., kdy začal být pomalu vytlačován kolonizátory z antického Řecka. Na ty navázali obyvatelé starověkého Říma. Jejich expanzi však zpomalovali bojovné výpady Ylyrů. Díky jejich krvelačnosti a pověsti nemilosrdných pirátů, vyslal Řím do Chorvatska několik vojenských posádek a rozhodl se tuto zemi získat silou. V roce 77 př.n.l. již Římanům patřilo celé Dalmátské pobřeží a na přelomu tisíciletí se jim podařilo dobýt i vnitrozemí Chorvatska. Vláda Římanů nad Chorvatskem trvala po dalších 500 let, během kterých zde nechali vybudovat síť silnic, rozvinuli zemědělství a důlní činnost. Také si zde zbudovali několik antických měst po římském vzoru, které dnes známe jako Zadar, Poreč, Pulu a Split. Práve ve Splitu stojí jedna z nejzachovalejších antických památek na chorvatském území: Diokleciánův palác. Ten si zde nechal vystavět císař Dioklecián jako místo kde strávil svoje stáří.

Středověk a novověk

Po rozpadu Římské říše, připadlo Chorvatsko Byzanci a začali jej pomalu osídlovat slovanské kmeny. Ti sem dorazili kolem 7. století a usadili se v okolí měst Split a Dubrovník. V 8. století již oblasti dominoval kmen Hrvatů, který dal později jméno celému státu. Prvním králem se v Chorvatsku stal Tomislav korunovaný v roce 925 samotným papežem. Jeho země tenkrát zahrnovala území dnešního Chorvatska, Bosny a Černé Hory. Následovalo období, kdy o zemi sváděli boje vládcové Byzantské říše a Uherského království. K těm se později přidala i silná Benátská republika a již ve 13. století tento městský státeček ovládal většinu Dalmátského pobřeží a zanechal po sobě řadu pevností a městských opevnění. Benátčané ovládali Dalmácii a Istrii až do 18. století. V této době byly tyto oblasti nakrátko připojeny k Rakousku-Uhersku, aby jej vzápětí získal mocný evropský dobyvatel Napoleon Bonaparte. Napoleon začal v Chorvatsku budovat školy a nemocnice. Byl velkým podporovatelem rozvoje zemědělství a průmyslu a dá se říct, že celou zemi značně zmodernizoval a zajistil jejím obyvatelům pohodlnější život. I přes všechny tyto snahy byly Francouzi v Chorvatsku velice neoblíbení a po Napoleonově porážce v roce 1815 připadla celá země Rakousku - Uhersku.

Jugoslávie a boj za nezávislost Chorvatska

Po První světové válce a rozpadu Rakouska - Uherska (1918) vytvořili Chorvaté, Slovinci a Srbové jednotný státní útvar: Království Jugoslávie. V tomto svazku však nebyly Chorvaté příliš šťastní. O vládě rozhodovali především Srbové, kteří část chorvatského území přenechali Itálii a bohatší Chorvatsko využívali jen jako další zdroj příjmů pro chudé srbské oblasti. Během Druhé světové války byla země obsazena fašisty jejichž největším nepřítelem se stal dnes již legendární partyzán Josip Broz, známý jako Tito. Ten s pomocí Rudé Armády ke konci války osvobodil chorvatská území a následně se stal prvním předsedou vlády nově vzniklého sdružení socialistických republik Jugoslávie.

Jugoslávie v té době zahrnovala kromě Chorvatska i Makedonii, Srbsko, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a Slovinsko. Tato úzce spjatá federace jednotlivých států se původně vyvíjela jako jakákoliv jiná komunistická země pod dohledem ruského diktátora Stalina. V roce 1948 se však Jugoslávie nepohodla s Moskvou a nastolila vlastní reformy. Již v roce 1953 bylo zrušeno kolektivní zemědělství a v budoucnu byly v Jugoslávii mnohem lepší podmínky pro volný trh a pohyb obyvatel do okolních států také nebyl nijak výrazně omezen. Během fungování socialistické Jugoslávie Chorvaté opět poznali nespravedlivost, když byl jejich výdělek přerozdělován mezi ostatní chudší republiky. Velkou část viny na tom opět nesou Srbové, kteří ovládali důležité vládní posty. To vedlo k velkým nepokojům mezi chorvatským obyvatelstvem až nakonec v roce 1990 Chorvatsko schválilo novou ústavu a ze Srbů na svém území učinili menšinu a neprávoplatné občany země. Následně v roce 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost na Jugoslávii a o rok později byla Chorvatská republika scvhválena většinou ostatních států světa a přijata do OSN.

Srbové se však nehodlali smířit s tím, že by Jugoslávie přišla o Chorvatsko a tím pádem i o velkou část příjmů. Proto v roce 1991 zaútočili srbské vojenské jednotky na chorvatské území se snahou o zabránení osamostatnění Chorvatska. Tyto boje mezi Srby a Chorvaty trvaly až do roku 1995 a skončili totální porážkou Srbska a vyhnáním srbské menšiny do okolních států. V prosinci roku 1995 byla mezi Srbskem a Chorvatskem podepsána Daytonská dohoda vymezující hranice republiky Chorvatsko. I když se Chorvaté zavázali k tomu, že umožní vyhnaným Srbům návrat na svoje území, tento přesun vázne a mezi Chorvaty a Srby stále panuje jisté napětí. Diplomatické vztahy jsou omezeny na minimum a i mezi běžným obyvatelstvem z obou stran je znát nervozita. Proto se řada Srbů, jejích rodiny žily na území Chorvatska po staletí, stále bojí vrátit do země svých předků. V současné chvíli se zpět vrátila pouhá polovina původních srbských obyvatel.

Současnost Chorvatska

Dnes je Chorvatsko zemí, kde se rychle rozvíjí zemědělství i průmyslová odvětví. Současně zažívá chorvatské pobřeží příliv nových turistů, především ze západu, kteří začínají objevovat krásy jadranského pobřeží. Chorvatsko také usiluje o vstup do Evropské unie, i když podpora mezi obyvateli země není příliš veliká. Chorvaté se bojí, že jejich zemi zaplaví investoři a noví obyvatelé ze zemí Evropy a oni tak opět přijdou o svoji národní identitu.