Miláno - dovolená v Itálii a informace pro turisty

Miláno - Itálie

Hrad Castello Sforzesco - Hřbitov Cimitero Monumentale - Milánský Dóm - Kostel Santa Maria delle Grazie - La Scala - Galerie Viktora Emanuela II.

Miláno (Milano, Milán, Milan) je hlavním městem regionu Lombardie a zároveň jedním z ekonomických center celé Itálie. Silná je zde průmyslová výroba stejně jako odvětví designu a módy. Miláno je velice kosmopolitní město, ve kterém žije více jak 15% cizinců. Podle posledních průzkumů patří Milánu 28. místo mezi nejvlivnějšími městy světa. Toto severoitalské město je i domovem dvou známých fotbalových týmů: AC Milano a FC Internazionale Milano.

Již v dobách antiky bylo město, s latinským názvem Mediolanum, jedním z center obchodu v Římské říši. Památkou na tuto dobu je Colonne di San Lorenzo, což je řada korintských sloupů původně zdobící chrám nebo veřejné lázně z 2. století n.l. Roku 313 vydal římský císař tzv. Milánský edikt, dokument, který zaručoval křesťanům svobodu vyznání. Dodnes si v Miláně můžete prohlédnout pozůstatky budovy, kde byl edikt vydán. Krom toho se zde také našly základy termálních lázní a císařských paláců, ale i velkého závodního okruhu (cirku).

Ve středověku město zbohatlo díky důležité obchodní stezce vedoucí z Alp do Říma a dál na jih Itálie. Na počátku renesance v Miláně vyhlásili republiku. Toto uspořádání však zaniklo za pouhé tři roky, kdy Miláno dobyl Francesco Sforza. Nad městem převzal absolutní vládu a brzy z něj učinil jedno z důležitých měst italské renesance. Z dob panování tohoto rodu se dochoval hrad Castello Sforzesco současný domov Pinacoteca del Castello Sforzesco. Tato obrazárna uchovává díla renesančních malířů a také rukopis Lonarda da Vinci: Codex Trivulzianus. Kromě obrazárny můžete na hradě také navštívit muzeum antiky a egypta nebo archeologickou expozici o pravěku.

V 16. století nad Milánem nakrátko převzal kontrolu francouzský trůn, aby byl vzápětí vystřídán španělskými Habsburky. Ve válkách o dědictví španělské získal Lombardii rod rakouských Habsburků, který si moc udržel, s malou přestávkou během doby Napoleonovy okupace, až do doby vyhlášení Italského království v roce 1861. Po sjednocení Itálie se posílila pozice Milána jako centra průmyslu a důležitého železničního uzlu.

Z tohoto období pochází Cimitero Monumentale (1866). Tento gigantický hřbitov je unikátním souborem architektury a sochařského umění a jsou zde pochováni všichni významní občané Milána. Mezi lety 1955 - 1971 zde byla dočasně a tajně pohřbena pod smyšleným jménem María Maggi manželka argentinského prezidenta Eva Duarte de Perón, známá jako Evita. Na počátku 20. století už bylo Miláno hlavním městem italského bankovnictví a tento post si udrželo dodnes.

V průběhu druhé světové války Miláno vážně poškodily spojenecké bombardéry, ale naštěstí bylo město během období tzv. hospodářského zázraku (50. a 60. léta) rychle obnoveno a vyrostlo zde i mnoho moderních budov. Mrakodrap společnosti Pirelli (Grattacielo Pirelli, Pirellone) dokončený v roce 1958, byl až donedávna nejvyšší budovou v Itálii. Tato stavba je novodobým symbolem Milána a prosperity celého regionu Lombardie. V 80. letech vzrostl význam módního průmyslu, když několik společností se sídlem v Miláně dosáhly mezinárodního uznání (Dolce & Gabbana, Versace, Armani). Dnes se o Miláně mluví jako o novém hlavním městě módy, které má nahradit stagnující Paříž. Město teď prochází celkovou obnovou a překotnou výstavbou nových výškových budov. To vše v rámci příprav na výstavu EXPO, která se zde bude konat v roce 2015.

Milánský Dóm - (Milánská katedrála)

Základní kámen Milánské katedrály (Duomo di Milano) byl položen roku 1386, o čemž se stále můžete přesvědčit na pamětní desce ve zdech katedrály. Pro chrám byl vybrán pozdně gotický sloh francouzského stylu, velice netypický pro italské stavby. Roku 1399 byl přizván i francouzský architekt Jean Mignot, který do Itálie přivezl francouzské stavební techniky a moderní postupy. Tím se budování chrámu značně urychlilo a již v roce 1402 byla postavená více jak polovina bazilky. Poté se stavba téměř zastavila a v následujícíh staletích se jen pomalu dokončoval interiér stavby. S nástupem renesance se začaly objevovat hlasy o změně katedrály na renesanční stavbu. Gotika zde totiž byla stále chápána jako cizí zavlečený styl, zatímco renesance je čistě italská.

Z tohoto období pochází Guglietto dell'Amadeo (Amadeova věžička), která ač je čistě renesanční nenarušuje gotický exterér stavby. Po nekonečných tahanicích bylo rozhodnuto o dostavbě v románsko -gotickém stylu a katedrála byla roku 1577 vysvěcena a připravena k používání, i když venkovní výzdoba nebyla stále dokončená. Symbolem pro celou stavbu a časem i celé Miláno se stala věž Madonnina, která ční do výšky 108 metrů nad Milánskou katedrálu. Postavena byla roku 1762 a o 12 let později její vrcholek ozdobila polychromovaná socha Madony. Velký pokrok v dostavbě exteriéru nastal v roce 1805, kdy byl Napoleon Bonaparte korunován italským králem a v rámci tohoto aktu slíbil dokončit fasádu katedrály. Pod vedením francouzských inženýrů se to povedlo za pouhých 7 let. Poslední úpravy katedrály proběhly až v průběhu 20. století a za den finálního dokončení stavby je považován 6. leden 1965. Dnes je možné za poplatek vystoupat na střechu chrámu a zblízka si tak prohlédnout mnohé sochy a chrliče, které nejsou zespodu viditelné.

Santa Maria delle Grazie - freska Poslední večeře

Dominikánský kostel a klášter Santa Maria delle Grazie ukrývá ve svých zdech jedno z nejznámějších uměleckých děl světa: Poslední večeře od Leonarda da Vinci (870 cm x 450 cm). Celý klášter s kostelem byl dokončen roku 1490 jako směsice románské a gotické architektury. Za druhé světové války byl klášter z velké části vybombardován britskými a americkými letadly a jen zázrakem zústala stěna s vyobrazením Poslední večeře neporušená.

I když byl Leonardo da Vinci všestranný a geniální umělec tvorba fresek nepatřila mezi jeho silné stránky. Freska je rychlá malba do mokré omítky, která musí být hotová dříve než podklad zaschne. Leonardo však nedokázal malovat tak rychle a celou malbu vytvořil v průběhu let 1495 - 1498 temperami na suchou zeď, takže se vlastně nejedná o fresku v pravém slova smyslu. Tato technika není natolik trvanlivá jako opravdové fresky a již v roce 1517 se malba začala odlupovat. V dalších letech se několik umělců snažilo o restaurování fresky a její zničené části domalovávali olejovými barvami. Situace zašla tak daleko, že v 60. letech minulého století již nebyla malba takřka rozeznatelná a v letech 1978 - 1999 prošla náročnou generální rekonstrukcí. Přesun stěny s malbou byl nemožný a proto byla upravena celá místnost tak aby zde byla zachována konstatní vlhkost a teplota. Prohlídka Poslední večeře je možná pouze po předchozí rezervaci a každý návštěvník může u malby setrvat pouhých 15 minut.

Divadlo La Scala

Miláno je domovem jedné z nejprestižnějších a nejúznavanějších světových operních a baletních scén, divadla La Scala (Teatro alla Scala). Divadlo bylo slavnostně otevřeno 3. srpna 1778 uvedením představení Europa riconosciuta (Odhalená Evropa od skladatele Salieriho). Stejné představení se hrálo při znovuotevření La Scaly po tříleté rekonstrukci 7. prosince 2004 a záznam pořízený tohoto dne je ke koupi na DVD. Budovu La Scaly je možné navštívit i mimo představení. Pro zájemce je k dispozici muzeum (Museo Teatrale alla Scala) o historii divadla přístupné z foyer (vstupní sál divadla).

O stavbě divadla rozhodla rakouská císařovna Marie Terezie v roce 1776 na místě kostela Santa Maria della Scala, který byl odsvěcen, zbořen a zůstal po něm pouze odkaz v současném jméně opery. Stavba rychle postupovala pod vedením stavitelů Pietra Marlianiho a Pietra Nosettiho, aby mohla být po pouhých dvou letech slavnostně otevřena. Návštěvnící divadla La Scala mají pověst nejpřísnějších operních kritiků na světě, což naposledy potvrdili v roce 2006, kdy během představení Aida publikum vypískalo hlavního tenora v půli představení a ten musel být rychle nahrazen svým náhradníkem. Stěny divadla La Scala byly svědkem světových premiér děl skladatelů Rossiniho, Verdiho, Pucciniho a mnohých dalších.

Galerie Viktora Emanuela II.

Galerie Viktora Emanuela II. (Galleria Vittorio Emanuele II) byla dokončena v roce 1877. Jednalo se o první větší stavební projekt po tom co Itálie získala nezávislost na Rakousku-Uhersku a hodně Italů ji ve své době vítalo jako vlasteneckou záležitost. Ostatně galerie je pojmenována po sjednotiteli Itálie, králi Viktorovi Emanuelovi II. Zjednodušeně řečeno se jedná o ulice zastřešené konstrukcí ze skla a litiny. Inspiraci Italové brali na podobných stavbách, které již stály v Bruselu a Londýně. Dnes se tato galerie považuje za předobraz moderních nákupních středisek.

Galerie Viktora Emanuela II. spojuje dvě významné milánské památky: katedrálu a operní dům La Scala. Zároveň zde najdete nejstarší podniky v celém Miláně. Kavárna Biffi Caffe je v provozu od roku 1867 a v roce 1882 se stala i první kavárnou s elektrickým osvětlením ve městě. Oblíbeným místem pro posezení je také originální secesní Zucca Bar. Mít svoji pobočku v této galerii je bráno jako symbol prestiže a proto zde nesmí chybět i zástupci haute couture (vysoká krejčovina) jako jsou Gucci a Prada, popřípadě Louis Vuitton.