San Marino - dovolená v Itálii a informace pro turisty

San Marino - Itálie

Palazzo Pubblico - Veřejný Palác - Bazilika San Marino - Tři věže

San Marino, plným názvem Nejvznešenější republika San Marino (Serenissima Repubblica di San Marino), je se svojí rozlohou 61 km² a 30.000 obyvateli jedním z nejmenších suverénních států světa. Zároveň je San Marino i nejstarší republikou založenou 3. září roku 301. Zakladatelem byl kameník Marinus původem z chorvatského ostrova Rab. Do Itálie se tento řemeslník dostal díky výnosu císaře Deokleciána, který sháněl kameníky z celé římské říše na práci při obnově hradeb města Rimini. Brzy však začal být pronásledován za svoji křesťanskou víru a uchýlil se na vrcholek hory Monte Titano (nejvyšší hora San Marina), kde žil do konce svého života jako poustevník. Malá křesťanská komunita, která zde vznikla položila základ budoucímu státu San Marino.

Již od počátku se San Marino snažilo být striktně neutrálním státem a předběhlo tak svým postojem o několik set let současné Švýcarsko. Svoji neutralitu San Marino porušilo pouze v případě, že byla ohrožena jeho nezávislost. Základy státu na mezinárodním diplomatickém poli byly položeny, když roku 1291 potvrdil Svatý stolec nezávislost San Marina. V patnáctém století se snažilo San Marino dobýt a pod svoji kontrolu dostat několik italských rodů, byly však poraženy a papež Pius II. navíc státečku věnoval další uzemí. Tím se vytvořily konečné hranice San Marina přetrvávající do dnešních dní. Roku 1600 byla sepsána první ústava republiky San Marino a o dva roky později stvrzena i největší autoritou své doby - papežem. Během Napoleonova tažení do Itálie se San Marinským vládcům podařilo vyjednat dohodu s francouzy a San Marino tak neztratilo svoji nezávislost. Ta byla potvrzena celou Evropou během Vídeňského kongresu v roce 1815.

V období války za nezávislost a sjednocení Itálie poskytlo San Marino azyl několika vlivným osobnostem osvobozeneckého hnutí, včetně samotného vůdce Giuseppe Garibaldiho. Tito lidé se poté San Marinu odvděčili tím, že zachovali jeho nezávislost i v rámci sjednocené Itálie. V období První světové války muselo San Marino pod nátlakem vyhlásit válku Rakousku-Uhersku i když do války nikdy fyzicky nevkročilo. V období mezi válkami byla postavena železnice San Marino - Rimini, která výzanmně pomohla San Marinu začít upevňovat svoji pozici jako oblíbenému turistickému cíli. Za Druhé světové války se San Marinu podařila udržet jeho neutralita. Tomu však nevěřila britská generalita a státeček hojně bombardovala jako místo možného uložení německé munice a zásob. Po skončení války se San Marino stalo prvním státem v západním světě, kde se k moci dostala komunistická strana a zemi vládla až do roku 1957. Od roku 1988 je San Marino členem Rady Evropy a v roce 1992 se připojilo k Organizaci spojených národů - OSN.

San Marino ročně navštíví asi 2.000.000 turistů a cestovní ruch je důležitým přínosem do státní pokladny. San Marino je také vyhlášené pro své bankovní služby, výrobu keramiky a zemědělské produkty (především víno a sýry). Oblíbeným suvenýrem ze San Marina jsou poštovní známky. Tyto známky mají platnost pouze pro zasílaní dopisů v rámci státu San Marino a nelze je použít na dopisy posílané za hranice. Jsou však ceněným sběratelským artiklem pro filatelisty z celého světa. I když není San Marino členem Evropské unie (EU) může na základě dohod používat evropskou společnou měnu - Euro a to dokonce s vlastní národní stranou mince.

Palazzo Pubblico - Veřejný Palác

Architektonickým symbolem San Marina je Palazzo Pubblico (Veřejný palác), kde dnes sídlí všechny vládní a správní orgány tohoto malého státu. I když palác působí jako středověká stavba, byl postaven poměrně nedávno mezi lety 1884 - 1894 římským architektem Francesco Azzurrim na místě původního paláce s názvem Domus Magna Comunis. Tento palác z konce 14. století se i přes rozsáhlé rekonstrukce nepodařilo zachránit a proto byl na konci 19. století nahrazen novou budovou. Celé nevelké stavbě dominuje věž s hodinami. Na náměstí před Palazzo Publico stojí socha zobrazující svobodu, kterou roku 1876 věnovala San Marinu německá hraběnka Otilia Heyroth Wagener. Svoboda má na hlavě korunu ve tvaru tří věží - symbolu státu San Marino.

Bazilika San Marino

Bazilika San Marino (Basilica di San Marino) je stejně jako Palazzo Pubblico stavbou z 19. století. Tato neoklasicistní stavba byla dokončena roku 1838 a dnes je hlavním kostelem ve státě San Marino. Stavba je zasvěcená patronovi a ochránci státu - svatému Marinusovi, jehož socha od Adama Tadoliniho zdobí i hlavní oltář v bazilice. Pod tímto oltářem jsou uloženy i části těla svatého Marinuse. Část těchto ostatků v 16. století obyvatelé San Marina věnovali rodišti světce na ostrově Rab v Chorvatsku. V roce 1982 navštívil a požehnal bazilice i bývalý papež Jan Pavel II.

Tři věže ze San Marina

Tři věže postavené na třech vrcholcích hory Monte Titano se staly symbolem celého San Marina a jsou vyobrazené i ve státním erbu a na vlajce tohoto státu. První věž se jmenuje La Rocca, ale místní ji říkají Guaita. V této věži fungovalo až do roku 1970 vězení, kde však mohl být každý zločinec uvězněn maximálně po dobu šesti měsíců. Na delší tresty se vězňové převáželi do italských věznic. Dnes je věž zpřístupněna veřejnosti a nabízí úchvatný výhled na celé San Marino a Jaderské moře. Druhá věž nese jméno La Cesta nebo Fratta. Věž byla kompletně zrekonstruována v roce 1924 a dnes zde můžete navštívit muzeum historických zbraní. Třetí a poslední věž Montale není narozdíl od svých dvou sester přístupná veřejnosti. V minulosti zvon umístěný ve věži varoval obyvatele San Marina před blížícím se nebezpečím.